DUB, SYMBOL NAŠEHO DĚTSTVÍ

Evženie (77)

 

Přestěhovali jsme se na Jinonickou. Tam jsem to milovala, to byl ráj. Tady u dubu jsme pouštěli draky, sáňkovali a někdo tam zkoušel i lyžovat. Jéžiš, ty stráně celý hořely… My jsme tam vypalovali trávu, pak jsme to dusili a měli jsme roztavené holinky, ohořelé řasy a ještě si pamatuju, jak to smrdělo…

Naše rodina se dost brzo rozpadla. Sice po 16 letech, ale mně bylo teprve půl roku, když se naši rozvedli. No a potom se mamka znova vdala. On byl s náma od mých 5 do 12 let, čili to byla hrozně krátká doba.

Na obrázku je první dědečkovo auto. Byl konstruktér, měl 7 dětí a z toho 2 synové byli také konstruktéři a vynikající. Po dědečkovi je pojmenované sídliště Waltrovka. Oba synové se povedli, šli v jeho krocích a dělali ve Strakonicích motorky. Prostě konstruktéři. Dělali to s ohromným zápalem. A když jsem se s nima sešla, tak nemluvili o ničem jiném než o převodovkách. Já byla mrňavá a nic jsem z toho neměla. Jen jsem si říkala, jací vlastně asi jinak jsou a co je baví.

Když se mamka vdala podruhý, tak jsme se přestěhovali na Jinonickou. Tam jsem to milovala, to byl ráj. Bylo to v Košířích, byly tam stráně a lesíky. Teď je to trochu jiný, teď je tam prales. Ale my jsme tam ještě mohli sáňkovat a lézt po stromech a dělali jsme tam psí kusy. To bylo takové moje štěstí, že jsem to prožila. Třeba procházky s taťkou (tím druhým). S tím jsem si rozuměla a chodili jsme děsně rádi na procházky. To jsem třeba hrála s dětmi vybíjenou a on šel okolo (říkal tomu na špacír). A když šel na ten špacír, tak se ptal, jestli chci jít s ním. A já říkala, že až dohrajeme vybiku. A za chvilinku už jsem mastila za ním a doběhla ho. A tady na obrázku právě jdeme po Jinonický. To je cesta k tunelu. Tam jsme sáňkovali a chodili na procházky, a prostě… To byl náš ráj. Dětskej.

No a potom jeden z těch synů Waltera a jeho rodina byli vystěhováni z Prahy, protože on byl pořád zavřenej. Jinak nikdo jiný z Walterů zavřenej nebyl. Oni je asi potřebovali jako konstruktéry. Nebyli ani ve straně, ale pořád mohli dělat. On byl ale komerční konstruktér a toho tak nepotřebovali. A asi měl nějaké řeči. Třeba že to praskne. To tak totiž říkávali. Tak nejdřív dostal Příbram, potom ho přesunuli do Jáchymova. No a pak se odstěhovali do Zběšiček. A tam jsem právě za nima jezdila. Tohle je rybník ve Zběšičkách – tam jsem prožívala nejkrásnější dny. Bylo to úžasný, oni byli strašně hodný lidi. Říkali si mamička a tatíček. Já jsem tam byla šťastná.

Dub na dalším obrázku – to je moje dětství na Jinonický, měli jsme ho hrozně rádi. Je asi hodně starý, protože i stará paní domácí (kdy jsme se přestěhovali do Holešovic), které bylo asi 80 let, se nás ptala, odkud jdeme, já jsem jí říkala, že z Košíř, a ona: „Jé tam mám svůj dub, tam jsem chodila, když jsem byla malá.“ No já jsem jí na to říkala: „To není váš dub, to je náš.“ (smích)

Tady ten talíř ukazuje jen taková maminčina ponaučení. Co nemám dělat, jak se mám chovat atd. Bylo toho mnohem víc. Já si teď často při nějaký práci vzpomenu na slova, která už jsem dávno zapomněla – ta napomenutí, a najednou to tak užívám. Některá byla legrační, anebo měla ještě patinu toho starýho, jak se dřív mluvilo. Třeba i trošku z němčiny tam byly přimíchané výrazy. Počeštěný, že jo.

Do školy jsem chodila v Košířích nad Kavalírkou. A to mám taky moc ráda, na to ráda vzpomínám. I když jsme se potom přestěhovali pod Kavalírku. Oni nás vystěhovali teda, protože potřebovali ten byt pro někoho. A to mě hrozně mrzelo, protože mi to zkrátilo dětství. A bylo to zbytečný, no. Tak jsme pak bydleli pod Kavalírkou nahoře v Košířích, škola byla na kopci. To byla jedenáctiletka. Tam jsem to měla hrozně ráda. Učitele i děti. To bylo fajn, ráda na ně vzpomínám.

Potom jsem šla na vysokou. Biologie, tělocvik. A pak jsem dělala s dětmi, jak ve škole, tak i potom v dětských domovech. Dětské domovy, to bylo… Někdy jsem měla na starosti 15 kluků od 13 do 19 let. Bylo to pak docela to… úžasný. (smích) Ale tak nakonec jsme si taky porozuměli. To bylo v Horních Počernicích a mělo to velikou zahradu. A já nejdřív nevěděla, jak je zaměstnat. Protože oni ze školy nechodili domů a někde se flákali. A takový… No a tak jsem vynalezla (po tý zahradě jsou totiž takový rozbitý boudy), že si každá skupinka může udělat takovou svou chatičku. A v podstatě potřebovali jenom hřebíky a pilku. Tam měli vlastně i soukromí. Tak měli co dělat, těšit se na něco… Jeden měl takový hospodářský stavení i se slepicí. Jeden měl chatičku, jakou mají lidi na víkendy. Přinesla jsem mu tam sazeničky pelargonií, a tak měli pelargonie na balkónku. Jeden měl chlívek na prase, a koupili si pekingský prasátko. Takový různý to měli… Jeden z jedný chatičky měl opravnu kol. Najednou je to začalo bavit. Protože hry, který tam v domově byly – Člověče, nezlob se, karty atd. – to je nebavilo.

Ale bylo to s nima dost těžký, protože byli v pubertě. Třeba tomu třináctiletýmu pověsili nad postel plakát a tam byla onanující žena. Tak já říkám: „Vždyť to tomu Jirkovi ještě ani nic neříká. Co kdybyste to sundali?“ Prej: „Paní Tomková, si zvyknete…“ Pak to teda sundali jo… Ale když přišla nová ředitelka, měli nohy na stole. Ona jim chtěla vyprávět, jak tam všechno krásně zařídí, no kluci nezájem: „Kecá… A má hezký nohy…“ Potom odešli do pokoje a když jsem za nimi přišla, tak byli ožralí, samozřejmě. Takže nebylo to opravdu s nima snadný, ale ty chaloupky, co budovali, ty jim hodně pomohly, bych řekla.

Potom jsem taky byla na škole s vadou řeči. To bylo moc hezký. Potom jsem dělala, už v důchodu, třeba v zahradnictví. A pak jsem dělala taky v Bohnicích s pacienty keramiku.

No a teď současnost. Hodně jsem cestovala. Jo taky jsem dělala sošky… bronzový. Můj třetí manžel byl totiž velký tanečník. Tanečník a choreograf Frank Towen. Když potom zemřel (ten rozdíl byl velkej, asi 30 let jsme byli od sebe), tak se mi stýskalo po tancování a po lidech a po tom všem. Tak jsem začala dělat taneční fotografie. A dost jsem si říkala, že to je takovej dárek od Towena, že mi dal vlastně impuls, ale on o tom nevěděl už. Potom jsem dělala sošky tanečnic do bronzu. No a ono se to prodávalo. A za ty peníze jsem cestovala po světě. K stáru, když jsem byla na Rinjani, to je sopka, vypravila jsem se tam tehdy sama, tak tam bylo takový rozcestí. Na jedné straně byla lebka, na druhé straně byl ukazatel Rinjani. Mně už bylo 77 let, ale nakonec jsem tam vylezla. Z 800 m n. m. na skoro 3000 m n. m. A tam jsem přespala. Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků, protože jsem koukala do kráteru sopky. Ten byl zalitý vodou a v té vodě byla další sopka. Byly to takový lávový pole a ty fumaroly tam kouřily kolem. Bylo to úžasný a byla tam úžasná obloha, to jsem ještě neviděla nikdy. Takže to je taková vzpomínka. A to převýšení. To bylo velký. Protože nejsem zvyklá, tak se mi začaly krčet nohy, přestala jsem je ovládat. Tak jsem si tam odpočinula a nosiči, co tam byli nahoře, mě vzali do stanu… Mohla jsem si od nich koupit jídlo. A to jsem se s nima nedomluvila, tak jsem to psala do popela. Oni mi napsali číslo, tak já jsem jim to zaplatila. Chtěla jsem jim dát víc, to ale nechtěli za žádnou cenu. No a dali mi do stanu i svíčku, aby mi nebyla zima. Půjčili mi tepláky, protože já byla jen v trenýrkách jo. No a ráno jsem se šoupala dolů, potkala jsem dědečka, kterej na mě koukal a ukazoval, že to zná, a půjčil mi hůl. No a pak tam byla nějaká babička a ta mi zas dala čaj. No… a pak jsem si říkala, že to mám ještě 5 km do našeho tábora. A najednou vidím motorku a na motorce bylo napsáno „taxi“. Tak jsem na ni nasedla a už jsme frčeli do toho tábora.

Cestovala jsem hodně. Mám hodně projetou Afriku, z Asie mám třikrát Čínu (projetou tam a zpět), francouzskou Indočínu, Mexiko, Andamánii, Irán, Jemen. A tak různě… Ještě pořád z těch figurek žiju.

Enženie (77)