…přestěhovali jsme se na Jinonickou.Tam jsem to milovala, to byl ráj. Tady u dubu jsme pouštěli draky, sáňkovali a někdo tam zkoušel i lyžovat. Jéžiš, ty stráně celý hořely… My jsme tam vypalovali trávu, pak jsme to dusili a měli jsme roztavené holinky, ohořelé řasy a ještě si pamatuju, jak to smrdělo…

Naše rodina se dost brzo rozpadla. Sice po 16 letech, ale mně bylo teprve půl roku, když se naši rozvedli. No a potom se mamka znova vdala. On byl s náma od mých 5 do 12 let, čili to byla hrozně krátká doba.

Na obrázku je první dědečkovo auto. On byl konstruktér, a měl 7 dětí a z toho 2 synové byli také konstruktéři, velice vynikající. Dědeček je ten, po kterém je pojmenované sídliště Waltrovka. Oba synové se povedli a šli v jeho krocích, a dělali ve Strakonicích motorky. Prostě konstruktéři. Dělali to s ohromným zápalem. A když jsem se s nima sešla, tak o ničem jiném nemluvili než o převodovkách. Já byla mrňavá a nic sem z toho neměla, a jen jsem si říkala, jací vlastně asi jinak jsou a co je baví.

Když se mamka vdala podruhý, tak jsme se přestěhovali na tu Jinonickou. Tam jsem to milovala, to byl ráj. Bylo to v Košířích, byly tam stráně a lesíky. Teď je to trochu jiný, teď je tam prales. Ale my jsme tam ještě mohli sáňkovat a lézt po stromech a dělali jsme tam psí kusy. Tak to bylo takové moje štěstí, že jsem to prožila. Třeba procházky s tím taťkou, druhým. S tím jsem si rozuměla a chodili jsme děsně rádi na procházky. To jsem třeba hrála s dětmi vybíjenou a on šel okolo. Říkal tomu na špacír. A když šel na špacír, tak se ptal, jestli chci jít s ním. A já říkála, že až dohrajeme vybiku. A za chvilinku už jsem mastila za ním a doběhla ho. A tady jdeme po Jinonický. To je cesta k tunelu. Tam jsme sáňkovali a chodili na procházky, a prostě… to byl náš ráj. Dětskej.

No a potom jeden z těch synů Waltera a jeho rodina, byli vystěhováni z Prahy, protože on byl pořád zavřenej. Jinak nikdo jiný z Walterů zavřenej nebyl, oni je potřebovali jako konstruktéry, a to nebyli ani ve straně, ale pořád mohli dělat. On byl ale komerční konstruktér, a toho tak nepotřebovali. A on měl asi nějaké řeči. Třeba že to praskne. To tak říkávali. Tak nejdřív dostal Příbram, potom ho přesunuli do Jáchymova. Tak se pak odstěhovali do Zběšiček. A tam jsem právě za nima jezdila a tohle je rybník ve Zběšičkách a tam jsem prožívala nejkrásnější dny. To bylo úžasný, oni byli strašně hodný lidi. Říkali si mamička a tatíček. Já jsem tam byla šťastná.

Dub na obrázku, to je moje dětství na tý Jinonický, měli jsme ho hrozně rádi. Je asi hodně starý, protože i stará paní domácí (kdy jsme se přestěhovali do Holešovic) tak jí bylo asi 80. let. Ptala se odkud jdeme, já jsem jí říkala, že z Košíř, a ona: „Jé tam mám svůj dub, tam jsem chodila, když jsem byla malá“. No já jsem říkala: „To není váš dub, to je náš“. (smích)

Tadyten talíř ukazuje jen takový mamčiny ponaučení. Co nemám dělat, jak se mám chovat atd. Bylo toho mnohem víc. Já si teď často při nějaký práci vzpomenu na slova, který už jsem dávno zapomněla, ty napomenutí, a najednou to tak užívá. Některé byly legrační, anebo měly ještě patinu toho starýho, jak se dřív mluvilo, i třeba trošku z němčiny tam byly přimíchané výrazy. Počeštěný, že jo.

Do školy jsem chodila v Košířích nad Kavalírkou. A  to mám taky moc ráda, na to ráda vzpomínám. I když jsme se potom přestěhovali pod Kavalírku. Oni nás vystěhovali teda, protože potřebovali ten byt pro někoho. A to mě hrozně mrzelo, protože mně to zkrátilo dětství. A bylo to zbytečný, no. Tak jsme pak bydleli pod Kavalírkou nahoře v Košířích, škola byla na kopci. To byla jedenáctiletka. Tam jsem to měla hrozně ráda i učitelé a děti. To bylo fajn, ráda na ně vzpomínám.

Potom jsem šla na vysokou. Biologie, tělocvik. A pak jsem dělala s dětma, jak ve škole, tak potom i v dětských domovech. Dětské domovy, to bylo… Někdy jsem měla na starosti 15 kluků od 13 do 19 let. Bylo to pak docela to… úžasný. (smích) Ale tak nakonec jsme si taky porozuměli. To bylo v Horních Počernicích a mělo to velikou zahradu. A já nejdřív nevěděla, jak je zaměstnat. Protože oni ze školy pak nešli domů třeba a někde se flákali. A takový… No a tak jsem vynalezla (po tý zahradě jsou totiž takový rozbitý boudy), že si teda každá skupinka může udělat takovou svou chatičku. A v podstatě potřeboval jenom hřebíky a pilku. Tam měli vlastně i soukromí. Tak měli co dělat, těšit se na něco… Jeden měl takový hospodářský stavení i se slepicí. Jeden měl takovou chatičku jakou mají lidi na víkendy. Tak jsem mu tam přinesla sazeničky pelargonií, tak měli pelargonie na balkónku. Jeden měl chlívek na prase a koupili si pekingský prasátko. Takový různý to měli… Jeden z jedný chatičky měl opravnu kol. Najednou je to začalo bavit. Protože oni ty hry, který tam v domově byly – člověče nezlob se, karty atd. – to je nebavilo.

Ale bylo to s nima dost těžký, protože oni byli v takový pubertě. Třeba tomu třináctiletýmu pověsili nad postel plakát a tam byla onanující žena jo… Tak já říkám: „Vždyť to tomu Jirkovi ještě asi nic neříká, co kdyby jste to sundali.“ Prej: „Pani Tomková, si zvyknete…“ Pak to teda sundali jo… Ale když přišla třeba nová ředitelka, oni měli nohy na stole. Ona jim chtěla vyprávět, jak tam všechno krásně zařídí, no kluci nezájem: „Kecá… A má hezký nohy…“ Potom odešli do pokoje, a když jsem za nimi přišla, tak byli ožralí samozřejmě. Takže nebylo to opravdu s nima snadný, ale ty chaloupky, co budovali, ty jim hodně pomohly, bych řekla.

Potom jsem taky byla na škole s vadou řeči. To bylo moc hezký. Potom jsem dělala, už v důchodu, třeba v zahradnictví. A pak jsem dělala taky v Bohnicích s pacienty keramiku.

No a pak současnost… Hodně jsem cestovala… Jo taky jsem dělala sošky… bronzový. Můj třetí manžel byl totiž velký tanečník. Tanečník a choreograf Frank Towen. Když potom zemřel (ten rozdíl byl velikej, asi 30 let jsme byli od sebe), tak se mi stýskalo po tancování a po lidech a po tom všem. Tak jsem začala dělat taneční fotografie. A dost jsem si říkala, že to je takovej dárek od Towena, že mi dal vlastně ten impuls, ale on o tom nevěděl už. Potom jsem dělala ty sošky tanečnic do bronzu. No a ono se to prodávalo. A za ty peníze jsem cestovala po světě. K stáru, když jsem byla na Rinjani, to je sopka, vypravila jsem se tam tehdy sama, tak tam bylo takový rozcestí. Na jedné straně byla lebka, na druhé straně byla ukazatel Rinjani. Mně už bylo 77 let, ale nakonec jsem tam vylezla. Z 800 m na skoro 3000 m. A tam jsem přespala, byl to jeden z nejkrásnějších zážitků, protože jsem koukala do kráteru sopky. Ten byl zalitý vodou a v té vodě byla další sopka. Byly to takový lávový pole, a ty fumaroly tam kouřili kolem. Bylo to úžasný a bylo tam úžasná obloha, to jsem ještě neviděla nikdy. Takže to je taková vzpomínka. A to převýšení. To bylo velký. Protože nejsem zvyklá, tak se mi stalo to, že se mi začaly skrčovat nohy, přestala jsem je ovládat. Ale tak jsem si tam odpočinula a ty nosiči, co tam byli nahoře, tak mě vzali do stanu… Mohla jsem si od nich koupit jídlo. A to jsem se s nima nedomluvila, tak jsem to psala do popela. Oni mi napsali číslo, tak já jsem jim to zaplatila, chtěla jsem jim dát víc, to ale nechtěli za žádnou cenu. No a dali mi do stanu i svíčku, aby mi nebyla zima, půjčili mi tepláky, protože já byla jen v trenýrkách jo. No a ráno jsem se šoupala dolů, potkala jsem dědečka, kterej na mě koukal a ukazoval, že to zná, a půjčil mi hůl. No a pak tam byla nějaká babička a ta mi dala čaj. No… teď jsem si říkala, že od teď to mám ještě 5 km do našeho tábora. A najednou vidím motorku a na motorce bylo „Taxi“. Tak jsem na ní nasedla a už jsme frčeli do toho tábora.

Cestovala jsem hodně. Mám hodně projetou Afriku, z Asie mám třikrát Čínu projetou tam a zpět, francouzskou Indočínu, Mexiko, Andamánii, Irán, Jemen. A tak různě.. Ještě pořád z těch figurek žiju.

Enženie (*1942)