Lenka (71)

V osmi letech, kdy mě maminka poprvé pustila operu Prodaná nevěsta, tak jsem se cítila jako v ráji, a od té doby mě moderní hudba přestala zajímat. A zajímala mě pouze vážná…

Jmenuji se Jelena Komendová, všichni mi říkají Lenko, protože já to jméno Jelena nemám moc ráda. Za svobodna jsem se jmenovala Nováková, ale narodila jsem se se jménem po dědečkovi jako Bohumilová. Toto jméno také používám pod všechny obrázky jako „umělecké jméno“. Pocházím z Prahy. Narodila jsem se v Praze, jak se říká, u Botiče. Pocházím z Nuslí a i do školy jsem chodila v Praze. Oba moji prarodiče, dědeček i babička, původně bydleli také v Praze. Potom se odstěhovali a bydleli na venkově na samotě úplně u řeky. Byly tam loučky a bylo to tam absolutně nádherný. Byla tam řeka Jizera a my jsme se tam jako děti strašně rády koupávaly. Jezdili jsme tam v podstatě na polovinu roku a druhou polovinu, tu zimní, jsme i s rodičema trávili v Praze. Mám také bratra sice z poloviny nevlastního, ale mám ho moc ráda, je to úplně báječnej kluk.

Moji rodiče byli úplně obyčejní lidé. Tatínek pracoval jako zednický mistr, maminka byla prodavačka. Nicméně tatínek velice, ale velice krásně zpíval a zpíval až do vysokýho věku. Měl nádherný tenor. Maminka zpívala také, ta zase měla takový hodně hluboký alt. Já jsem to zdědila tak, že jsem ten světlý mezzosoprán. Maminka navíc ráda kreslila, psala pohádky do rozhlasu. Snad jí dokonce i jednu uveřejnili.

Moje dětství… Bylo nádherné… Moje rodiče mě milovali a chránili mě. a Chránili mě v podstatě i před politikou, která v té době byla. Protože jsem 48. ročník, tak ta politika 50. – 60. let byla, jaká byla. Byla strašná! Já jsem v podstatě o ničem nevěděla, to bylo moje štěstí. Necítila jsem, že bych se měla špatně. Tatínek vydělával i jako dělník poměrně dost peněz. Měli jsme úplně všechno. Já jsem měla naprosto všechno, na co jsem si vzpomněla. Jednou jsem taky chtěla harmoniku, tak šel a koupil mi ji. Od té doby jsem se věnovala muzice, která mě provázela celý život. Ráda jsem zpívala, chodila jsem do sboru, trochu jsem fušovala, jak se říká, i do sóla, ale toho jsem brzy nechala. Raději jsem chodila na sborový zpěv do Bach kolegia a do různých jiných skupin. Ta hudba pro mě znamenala absolutně všechno v té době. Už v osmi letech, kdy mě maminka poprvé pustila operu Prodaná nevěsta, tak jsem se cítila jako v ráji. Od té doby mě moderní hudba přestala zajímat a zajímala mě pouze vážná muzika a hlavně opera. V životě jsem poznala dva lidi, kteří mě k té hudbě dovedli ještě dál. Byla to paní profesorka Bendlová, která mě učila 2 roky zpívat, ale to bylo později až po mých 30 letech. A před tím ještě jeden divadelní pěvec, který mě učil zpívat. Bylo to moc krásný…

Kamarádi… Moc kamarádů nemám, ale mám jednu kamarádku na celý život. Tu, ke které jezdím, tady podle obrázku, k té kapličce. K Štěpánce na hory. Chodily jsme spolu do školy, trávily jsme spolu rané dětství. Pak se odstěhovala, a tak jsem za ní jezdila a jezdím za ní do dneška.

Co se týká náboženství, tak tam to bylo trošku problematický. Můj dědeček byl absolutní bezvěrec. Babička nevím, nepamatuji se. U nás se náboženství příliš nepěstovalo. Já jsem sice do 1. a 2. třídy na náboženství chodila, ale na faru jsem chodila hlavně pro bonbony k panu faráři… HaHa. Jinak co se týká náboženství jako takového, já ho moc neuznávám, ale jistá víra mě provází. Myslím si, že náboženství a víra jsou dvě odlišné věci.

Můj dědeček byl policejní úředník za První republiky, ale byl to i úžasnej amatérskej herec. Babička s ním hrála také divadlo. Dědeček dokonce hrál i v jednom filmu Paní morálka kráčí městem. Hrával s Vlastou Burianem, hrával s Jaroslavem Vojtou u společnosti paní Kozlanské. Babička se tomu věnovala jen tak sporadicky. Divadlo u nás bývalo na předním místě, tak jako veškerá kultura.

Už jsem se tady zmínila o dětství, zmíním se i o dospívání. To už bylo trošičku jiné, jezdila jsem sice dál za babičkou a dědou. Potom tam bydlela ale i maminka. Maminka se odstěhovala k jejím rodičům, respektive ke svojí mamince, protože dědeček umřel a babička nemohla zůstat sama. No, a tak jsme žili na tom venkově dost velkou část z roku. Já jsem se seznámila s jednou skupinou lidí z ochrany přírody. Byl to Sbor ochrany přírody. Potom jsem šla do ochrany přírody jako do zaměstnání. Byl to Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Takže jsem měla jako koníčka ochranu přírody a zároveň i zaměstnání. V dospívání, to mně bylo 19 let, tak jsme založili zálesáckou školu, kde jsme učili děti, jak přežít v přírodě pouze s nožem třeba. Aby si se vším poradily, aby věděly, jaké rostliny jsou jedovaté, jaké jsou jedlé, aby mohly přežít noc, aby se nebály.

Střední škola pro mě byla večerní. Já jsem nechodila na střední školu, respektive chodila jsem pouze na dvouletou školu ekonomickou a už jsem dále nepokračovala. Pak jsem šla do zaměstnání a zároveň jsem si udělala maturitu na střední ekonomický škole. Pak jsem ještě dodělávala takovou čtyř semestrální vysokou, víceméně to byl takový kurz památkové péče a dějin umění. V průběhu let jsem si ještě dodělala výuční list na kuchařku. Takže jsem byla schopná dělat ledacos. V té době práce pak už nebyla. Jinak jsem pracovala vesměs v kulturních institucích nebo i v úřednických institucích, jako je Ministerstvo práce. No prostě buď jako sekretářka, nebo asistentka. Pracovala jsem v Národní galerii, v Národním divadle. Procházela jsem takovou tu kulturní část.

Moje manželství bylo, nebo je, poměrně šťastné. Žijeme spolu už 48 let a to už je poměrně dost. Děti mám dvě – syna a dceru. Dcera se odstěhovala, syn bydlí v Praze. Kousek od nás. Vnoučata nemám. Děti nechtěly děti. Zajímavé, že? Ani jeden nechtěl děti. Nicméně syn žije s přítelkyní, která má dvě nádherný děti. Ona je z Moldávie a i ty děti. Přijela sem studovat vysokou školu. Letos v září se bude vdávat. No a syn ještě studuje. Jsou to oba vysokoškoláci a báječný lidi. Takže je to jako moje rodina. Já nedělám rozdíl! Nikdy jsem nedělala rozdíl, jestli je vlastní/nevlastní. Všichni jsme jenom lidi. Máme se rádi, jako bychom byli vlastní. Možná to bylo tím, že jsem měla nevlastního bratra a také nikdo nedělal žádné rozdíly.

Současně chodím do Života 90, kde jsem velice spokojena! HaHa… Výsledek toho je, že malujeme takové krásné věci, jako malujeme. Z počátku jsem chodila také na jiné kurzy, které jsem postupně opouštěla, protože nelze se věnovat úplně všemu. Zpívala jsem, chodila jsem na angličtinu… Různý věci. Teď se chci věnovat výtvarné činnosti, což dělám už asi 11 let. Ne jenom tady v Životě 90. Ta výtvarná činnost je pro mě teď to nejdůležitější. Jinak jsem důchodce jako všechny, co tady jsme.

Ochraně přírody a památkové činnosti se už nevěnuji. Věnuji se pouze výtvarné činnosti. To z toho důvodu, protože máme rozestavěný dům, který musíme dokončit. Bydlím na venkově, už nebydlím v Praze, takže tam je práce pořád dost. Takže už nic jinýho než výtvarnou činnost a kreativní činnost nestíhám. Jezdím na různé kurzy, dokonce i do Jablonce. Tak tudy moje cesta vede.

Obrázek na téma významný okamžik v životě jsem kreslila, když jsem poprvé viděla moře. To už jsem byla dospělá. To byl pro mě úžasný, úžasný zážitek! Nebylo tam nic, byla jen planina, pár stromečků a pak najednou obrovská… nádherná… modrá… plocha. Pro suchozemce to byl zážitek! Pro mě byl taky! Obrovský… veliký… Každý rok bych jezdila k moři. Teď už to tolik nejde, ale chybí mi. Od doby, kdy jsem viděla poprvé moře, jsme pak už jezdili častěji, pokud to šlo. Když už byla nová doba, tak jsme jezdili každý rok. Teď už zdravíčko trošku pokulhává, ale ještě se tam určitě podívám.

Ilustrace stromu na téma současnost. To je stará bříza. Strom, který mě oslovil, když jsem měla chvilku času mezi různými vyšetřeními na středisku. Tak jsem si tam sedla na chviličku a ten strom byl přede mnou a já jsem měla pocit, že ten strom je tak starý jako já. A že jsme jako dvě sestry, protože je to „ta bříza“. Tak jsme si tam spolu povídaly a já jsem vzala tužku, papír a začala jsem kreslit. Vznikl z toho tenhle stromeček. Připadá mi, že jsme si příbuzní a že je nám spolu dobře. Vzniklo to v současnosti, protože současnost, už je o nemocech, o tom, jak je vyřešit. Ale i v tom se dá najít něco krásného, třeba, že na středisku vidíte strom a jdete si ho namalovat. Snažím se malovat všechno co vidím a dělá mi to radost, dává mi to svobodu.

Malinko bych se zmínila o posledním obrázku, co jsem tady namalovala. Týká se to dospívání. Na to jsem pozapomněla. Jedna z mých radostí byl tanec, a to tanec všude. To, co jsem tu nakreslila, byl takový tanec na louce. Právě tam, co jsem jezdila za babičkou a dědečkem, jsem ráno vyskočila a tančila jsem od domu až k řece po louce mezi kopretinami. A to tenkrát bylo, těch kopretin… A také tam byly slzičky Panny Marie. Takové kvítky fialové. Bylo to nádherné… Bylo mi 16 let a to je samo o sobě nádherné…

Lenka (71)