Danka (63), Chodila jsem číst na třešni

Naše rodina měla škraloup. Táta byl v padesátým třetím zavřenej, protože se postavil proti měně. Bylo mi řečeno, že mě na žádnou školu nevezmou. Nakonec mi táta našel obor daleko, kde mě komunisti nenašli. Obor, který mě ale vůbec nic neříkal – mlékárenství.

Jmenuju se Danka Šedivá. Moje prarodiče byli obyčejní lidé. Babička byla venkovská žena, měla 5 dětí a těžký život, ale žila do 100 let. Jejího manžela, dědečka, jsem nepoznala, ten umřel příliš mladý. Babička z otcovy strany byla žena, která mě neměla ráda, protože neměla ráda moji maminku. Tak jsme se do toho svezly i my se sestrou. Ale zase její manžel, tedy můj dědeček, kterej se narodil tady v Praze, byl velice laskavý. Byl dragounem tady v Klatovech a byl legionářem 1. světový války. Narodila jsem se v malým městě, převážně jsme byli zaměřeni na práci, neměli jsme žádné duchovní zázemí. Všechno to, co bylo hmotné, to se počítalo, takže když mě viděl táta čist knížku, říkal: „Jdi dělat něco pořádnýho.” Tak jsem chodila číst na třešni. Moc ráda jsem sportovala. Bydleli jsme blízko tenisu, tak jsem pořád hrála tenis, jezdila na kolečkových bruslích, plavala, běhala. Byla jsem velmi štíhlá. Všichni mi říkali: „Ty máš krásnou sportovní postavu.” A já jsem řekla: „A přitom vůbec nesportuju.” Protože jsem to všechno dělala ráda a nepřišlo mi, že by to byl vlastně sport. To jsem cítila, že by to měla bejt nějaká knuta.

Naše rodina měla škraloup, protože naši měli autodopravu, asi 3 malinký náklaďáčky. Když přišly padesátý léta, tak nám je sebrali. Dědeček nedostal skoro žádnej důchod, takže kdyby se o něj moje rodiče nestarali, tak by nemohl ani žít, protože byl „vykořisťovatel“. Můj táta byl zavřenej v roce 53, když byla měna, protože pracoval ve škodovce v tý době a patřil mezi ty vůdce stávky, kteří se postavili proti té měně. Tak se to s náma vezlo pořád a i když jsem měla vyznamenání, tak mi bylo řečeno, že se na žádnou školu nedostanu, protože politicky nejsem z dobré rodiny. Tak mi táta našel školu v Kroměříži, která byla nejdál, kde mě nenašli komunisti. Odmaturovala jsem obor, který mně nic neříkal, obor mlékárenství. Dneska alespoň vím, jak maj vypadat tvrdý sejry, ale to je tak asi všechno.

Potom jsem měla několik zaměstnání v životě, ale né zas tolik. Vždycky jsem se úplně rekvalifikovala, takže jsem vystudovala po revoluci i grafologii. Pak jsem se živila jako OSVČ grafologií asi 15 let. Potom jsem pracovala jako supervisor obchodních jednotek. Bylo to velmi svobodné zaměstnání, protože nebyly v té době mobily, ale měli jsme auto, a tak jsem mohla jezdit po krásné Šumavě a kochat se. Naposled jsem pracovala jako recepční v mezinárodní anglické škole, což mě velmi bavilo. Když jsem zavřela pusu, tak jsem měla uklizený stůl. Přitom jsem se mohla bavit s rodiči z více než 40 národností světa o tom, jak žijou oni a co je baví. Bylo to moc hezký, protože tam nebyla cítit ta česká zaprděnost, všichni byli odněkud a bylo to pro mě hezké zaměstnání. Byla jsem rodiči oceňovaná, že jim pomáhám i tam, kde nemusím, a tak mě to těšilo, že ty naše vztahy byly hřejivé oboustranně. Do ciziny jsem se jela naučit anglicky. Jela jsem do Izraele na půl roku, kde jsem absolvovala 13 lekcí angličtiny. Ze začátku to bylo velmi těžký, ale to jsem byla v Kibucu, kde to bylo pro začátek velmi dobře. Potom jsem se už osamostatnila a jezdila jsem po Izraeli všude stopem. Celou Izrael jsem procestovala, dělala jsem práci, která se namanula. Od těch nejrůznějších, který si lze představit. Jsem velmi pyšná, že jsem byla i námořníkem na Rudém moři, přestože mám mořskou nemoc. Tu práci jsem tak moc potřebovala, že jsem ji vzala, abych zjistila, že po 5 hodinách mě kývání lodi už nevadí. Pak jsem ještě odjela do Anglie na rok a půl, kde jsem žila v Londýně jako au-pair. Moc se mi líbilo žít ve velkém městě, protože ty možnosti kulturní mě nadchly. Když jsem se vrátila do ČR, rozhodla jsem se, že prodám rodinný dům a odstěhuju se do Prahy, že se nemusím bát velkého města, když tam budu žít.

To bylo dobře, protože ještě před tím mi zemřela dcera, který bylo 20 let, a můj syn měl tak těžkou pubertu. Musím říci, že ji má až do dnes. Myslím si, že se nedokáže vyrovnat s tím, co bylo, a proto nejsme v kontaktu. Tudíž nemám ani vnoučata, byť úředně asi babička jsem, ale já si je chodím půjčovat do školky, kde čtu dětem pohádky. Vidím na nich, že jim to dělá radost a dávají mi zpětnou vazbu. Potom jsem šla do důchodu, tak to jsem se teprve zaradovala.

Co se týče současnosti, tak mám právě nejradši důchod. Je moc krásná práce, protože když si ho umíme vyplnit něčím smysluplným, tak nám utíká, nenudíme se, nemyslíme ani tolik na svoje nemoci a můžeme se radovat ze života, kterej máme. Já se samozřejmě nejvíce raduji z toho, že nejdu životem sama, protože ve 37 letech jsem se rozhodla, že chci jít a čekat na Pána Ježíše, ptát se ho na svůj život, prosit ho o pomoc a o rady. Tak těch 26 let, které od té doby uplynuly, hodnotím jako nejlepší právě proto, že my lidi za rok nevidíme, ale Bůh jo a my jsme jeho děti a on pro nás myslí to nejlepší. Já jsem Bibli nečetla, ale jsem jenom zvídavá. Za tu vlastnost jsem taky velmi šťastná. Bohu za to taky vděčím. Zajímalo mě kde co, a tak mě zajímalo, co je Bible za knížku a takový ty příběhy, že nevím pořádně, kdo je Samson a že ve společnosti budu vypadat jako blbec. A tak jsem se rozhodla, že se dozvím, co je Bible za knížku. V té době jsem pracovala jako produkční v kulturním domě a zapisovala jsem do fermanu pořad, který jsem objednala a vidím, že vedle bylo: „Co chcete vědět o Bibli? “ A tak jsem si říkala: „Jé, no to já chci vědět.” A tak jsem za pár dní na ten pořad šla a myslela jsem si, že to bude jako se všemi ostatními pořady, že za hodinu a půl půjdu domů a budu o Bibli všechno vědět. Haha. No a tam nám řekli, že budeme tu Bibli postupně studovat celý školní rok. Tak jsem si říkala, že to budou dělat v tom kulturním domě, kde jsem pracovala. Tak to na to můžu chodit, to nebude pro mě žádná ztráta času. No a tak jsem začal Bibli číst, abych zjistila ke svému velkému údivu, po dvou měsících, když jsem se dostala teprve k první straně Bible, kde bylo napsáno, že Bůh stvořil slovem Zemi za 6 dní, že vlastně nemám žádnej důvod si myslet, že to tak nebylo. Ze začátku jsem se teda docela zasekla: „No to ne, vždyť byla evoluce!” A pak jsem si řekla a dalo mi to hodně práce: „Nemůžu být chytřejší než Bůh. Je to v Bibli napsáno, tak je to stejně pravda, protože to nikdo nepamatujeme. Zrovna tak, jak slovem tvoří, tak slovem vzkřísí. Najednou mi to, co bylo v Bibli napsáno, zapadlo do sebe, jak ozubený kolečko. Já jsem si uvědomila, že od jiných náboženství je právě Ježíš Kristus ta cesta, pravda i život. V tom verši je obsaženo všechno, protože nemusím zkoumat, co je pravda, on je moje cesta a taky mi dává život. On byl jediný Bůh, který přišel na svět, aby se přiblížil lidem. Ostatní náboženství chtějí na lidech, aby se zlepšili a ještě a v dalším životě a pořád něco. Teprv pak je bude Bůh mít rád. Já jsem zjistila, že tenhle Bůh mě má rád hned, se všema chybama. Je to pro mě strašně moc silný. Při mé pragmatičnosti, kdyby to nebyla pravda, tak bych na to musela už dávno přijít. Najednou jsem si uvědomila, kam náš život směřuje. Tady na Zemi jsme jenom dočasně. Každej má život různě dlouhej. Teprv ten život, kde nám Bůh slibuje, že budeme žít s ním v jeho království, tak tam nebude už ani nemoc, ani smrt. Ani se nebude umírat a to je to, kam se těším. Jsem vděčná, že i tady na Zemi mě Bůh naučil žít okamžikem přítomnosti a to jak vede můj život. Jsem mu za to vděčná, protože mnoho toho nemám, ale to, co mám, uplně stačí k té vděčnosti…

Danka (63)


# listen