Zdena (74), To bylo na prvního máje

To bylo na 1. máje. Náš alegorický vůz, žebřiňák tažený koňmi, který jsme vyzdobili spolu s dospělými větvemi z břízy, a my děti na ně navázaly fábory z krepového papíru. Stejně tak opentlil soused své valachy a vydali jsme se v radostné náladě do průvodu do města… To ještě nebylo JZD, pak už se nedělaly takovýhle alegorický vozy.

Narodila jsem se… Měla jsem skvělou a moudrou babičku, která věděla na všechno odpověď. Takže na moji a sestry otázku o narození odpověděla: „Kluky nosí čáp, holky vrána, ale vás dvě vycuclo slunce z kravince,“ a bylo to (letos je tomu 74 let, kdy slunce zapracovalo). Obě jsme slunečné povahy. Ty další, co se narodily po nás, už tak slunečné nejsou. Základní školu jsem absolvovala částečně ve vesnické jednotřídce, pak od šesté třídy ve městě severní Moravy. Nebyla jsem úžasná studentka, a tak mě na vysněnou ekonomku nevzali. Rodiče rozhodli, a byla ze mě prodavačka. Jenže cíle jsem měla velké, takže ekonomka večerně a po letech dálkově, to už vdaná v Západočeském kraji, včetně vysoké ekonomické v Praze, kterou jsem po čase vzdala. Živila jsem se jako účetní, ale ve dvaasedmdesátém jsem čuchla k počítači (tehdy prvnímu českému sálovému), a už mě to nepustilo. Moje práce se mi stala koníčkem. Když skončily sálové počítače, přehouply se programy na PC a já byla styčný důstojník mezi naší firmou a zákazníkem (účetní program). Já učila účetní s programem a ony mě účetní souvztažnosti. Do Prahy jsem se dostala po rozvodu v roce 89, takže jsem naturalizovaná Pražačka. A protože nejsem mateřský typ, tak jen jedna dcera a jedna vnučka, ale s tou jsem si užila a napsala z toho období několik povídek.

My a naše děti jsme chodili na lampionové průvody s obyčejnou svíčkou a s různými tvary lampionků, jak některé krásně shořely apod. (což dneska není myslitelné, že). Nicméně, jako děti jsme měly rády prvomájové průvody, to až později v dospělosti, když se muselo, se nám to začalo zajídat. A tak jsem si vzpomněla na náš alegorický vůz – žebřiňák tažený koňmi, který jsme vyzdobili spolu s dospělými větvemi z břízy, a my děti na ně navázaly fábory z krepového papíru. Stejně tak opentlil soused své valachy a vydali jsme se v radostné náladě do průvodu do města (to ještě nebylo JZD). Ten žebřiňák ve mně vyvolal vzpomínku na dobu, kdy naše děti byly malé, a tam taky hrál roli žebřiňák, ale pomenší.

V době prázdnin jsme se obvykle s rodinami scházeli doma u našich. Měla jsem skvělého jednoho ze švagrů, který byl ohromným pomocníkem při všelijakých vylomeninách, které jsme pro děti vymýšleli. Jednou se u nás objevil takový malý žebřiňáček po tetě. Táta ho opravil, my natřeli a jali jsme vymýšlet, co s ním. A tak jsme do vozíčku naskládali naše děti (dcera byla nejstarší a bylo jí 5 let, v současnosti 50, ostatní o pár měsíců až rok mladší) a vozili jsme je kolem polí po mezích a úvozových cestách. Kolem nás pobíhala Bela, rodičů čuvač. Dětem se to hodně líbilo, a tak pořád otravovaly, že „jedeme koníčkové“, což jsem byla já a švagr, ostatní se jenom bavili, ale ruku k jízdě nepřidali. A tak nás napadlo zapřáhnout do vozíku psa, beztak tam jen tak neužitečně pobíhal. Vůbec se jí to nelíbilo a málem jsme ji na tom obojku udusili. Máti byla taky velice vstřícná (pokud šlo o voloviny), a tak poměřila psa, zasedla k šicímu stroji a ušila pro Belu krásný postroj. A bylo to. Pomalu jsme ji naučili s vozíkem jezdit a zvyknout si na postroj.

Několikrát jsme trasu s ní obešli (nešetřili jsme buřtíkama a jinejma dobrotama) a nadešel čas, kdy jsme vyrobili bičík, naskládali děti do vozíku a hyjé samy na projížďku. Šťastní, že nemusíme my a zbavili se aspoň na chvíli naší drahé drobotiny, jsme zasedli k pivu, nožku přes nožku a dlouhý kouř. Asi po hodině se najednou objevila Bela s postrojem, což nás katapultovalo na nohy, abychom viděli, jak se po mezi plouhají zválený, odřený a naštvaný děti s bičíkem. Ovšem vozík se sám nevrátil, a tak jsme se ho museli vydat hledat. Byl kapku pošramocený, a tak ho otec vzal do dílny, ale už se do opravy nedal, aby to neskončilo větší katastrofou. Na téma „povolání“, a tak jsem vytvořila obrázek prostoru, ve kterém jsem strávila většinu svého života a mé povolání se mi stalo vlastně i koníčkem.

Zdena (74)


#listen